Brána mezi světy

Na pomezí mlhy a legend, tam kde se svět láme jako odlesk v tiché vodě, leží hranice mezi známým a neznámým. Glastonbury Tor se tyčí v jejím středu a magicky mě přitahuje. Kamenná věž je osamocená a vznešená. Stojí na kopci, jako prst vztažený k nebesům. Jako by se chtěla dotknout hvězd nebo snad poklepat na neviditelnou bránu mezi světy.

Ano, přesně takhle mi toto magické místo připadá.

Povídá se, že z této věže je vidět až do bájného Avalonu. Duše v tomto místě slyší staré volání. Avalon, zahalený mlhou. Ostrov, který není na mapě a přesto dýchá v mnoha legendách. Okolo je krajina jablečných sadů, kde se čas zpomalil do věčnosti. Moje duše se raduje.

Jsi přesně tam, kde máš být, přichází ke mně šepot skrze závoj reality.

Věž a ostrov. Viditelné a skryté. Známé a neznámé. Ale to, co je mezi nimi, je právě ta hranice. Ne zeď, ale práh. Přesně tam, kde se mění vzduch, kde se ticho stává hlasem a kámen začíná vyprávět.

Ten, kdo stane pod věží v tichém úsvitu, může zaslechnout to, co běžný den překrývá. Může slyšet píseň vody pod zemí. Může slyšet nádech bohyně v každém závanu větru. A hlavně povzdechnutí zapomenuté magie. Ne, není to fantazie. Je to skutečnost hlubší než povrch věcí. Hranice, kterou nelze překročit nohama, ale jen vnitřním pohybem vědomí.

A možná právě zde je odpověď na to, proč tolik poutníků míří k této věži. Ne pro výhled, ale pro setkání. Ne se sebou samým, jak si mnozí myslí. Ale s tím, co je v nás a přece nás to přesahuje. Se stínem Avalonu v naší krvi. S tichem, v němž se rodí nový svět.

Protože hranice mezi známým a neznámým není stěna. Je to most. A ten most vede skrze srdce. A vede k místům, kde i mlha zpívá, kde kámen nese paměť hvězd, a kde ti, kdo se nebojí jít dál, najdou to, co svět zapomněl. Že tajemství není hrozbou, ale klíčem. Že Avalon není ztracený. Jen čeká, až si na něj vzpomeneme…