Z písku a popela

To je další úchvatná kniha, která na mě zapůsobila svým velmi silný příběhem. Příběhem, který se odehrává v Itálii.

Ano, zase ta Itálie. Já ji prostě miluju:-). Zpočátku knihy je děj zasazený do Florencie. Do kouzlem prosyceného města, které v této zemi nemůžete v žádném případě vynechat. Jen těžko můžu popsat, jak ráda vzpomínám na procházky v tamních rozpálených uličkách. Je tam toho hodně k objevení a stejně tak i v Římě, kam se děj knihy dostává později. Itálie je prostě plná historie. Někdy krásné, ale někdy bohužel i té bolestné.

A právě o té bolestné historii kniha je. Zabývá se totiž tématem 2. světové války. Je mnoho příběhů o židech, kteří se museli za války skrývat. Zažívali nehorázný strach. Nikdo nevěděl, co bude zítra. Někteří z nich však měli štěstí. A to proto, že i v této bolestné době prožili lásku. Ano, lásku, která je všudepřítomná. Je mocná i půvabná. A to i ve válce, kde lidé trpí a nemají mnoho důvodů se radovat.

Teď mě napadá, že příběhy z války jsou vždycky hodně silné a plné emocí. Ale je v nich i něco víc.

Poučení.

Jaké?

Tak třeba, že žít se musí hned. Není dobré čekat až na někdy. Nikdy nevíte, co přijde. Čekání se může vymstím nejen za války, ale samozřejmě i v dnešní době.

V této knize mě také zaujala myšlenka poukazující na právo volby.

Nikdo nemá právo nikoho soudit. Někdy lidé možná nemají na vybranou, ale někdy si říkám, co by se stalo, kdyby si i ti lidé, co nemají na vybranou, přesto vybrali. Co kdybychom si my všichni vybrali, že se toho nezúčastníme. Že se nenecháme šikanovat. Že nesáhneme po zbraních. Nebudeme pronásledovat druhé. Co by se pak stalo?

To je otázka, na kterou asi nikdo z nás nedokáže odpověď. Ale určitě stojí za úvahu. Židé možná neměli na vybranou, ale my máme:-). Máme možnost se rozhodnout, jak budeme žít. Jen to někdy neumíme využít…