Řeknu ti tajemství

Co kdybych ti jednoho brzkého rána, když ještě ticho usedá kolem nás, pošeptala: „Všechna krása světa pochází z tebe." Možná bys tomu nevěřila. Možná bys odvrátila hlavu a pousmála se s tím známým, skromným gestem, jako když se slunce schovává za mrak, i když svítí dál. Nebo možná bys zůstala stát stejně nehybně a bez zájmu jako racek sedící jen nedaleko nás.

Ale co kdyby to byla pravda?

Co když se květina učí kvést podle tvého úsměvu? Co když řeka zpívá jen proto, že slyšela ozvěnu tvého hlasu? A co když obloha zčervená každý večer, protože tě zahlédla, byť jen na okamžik, v odraze okenního skla?

Tvé oči by mohly být zrcadlem, v němž se svět zhlíží, aby si připomněl, co to znamená být laskavý a něžný. Tvé ruce by mohly být kořeny stromů. Pevné, trpělivé, a přece držící celé nebe na ramenou.

Kdybys jen věděla, jak moře dýchá jinak, když se procházíš po pláži. Jak slova v knihách tiše mění své významy, jen aby se přiblížila tvému nitru. Jak i vítr nachází nový směr, jen aby ti čechral vlasy způsobem, který tě potěší.

Tak ti to říkám znovu. Možná šeptem, možná formou tohoto článku, možná jen očima: Všechna krása světa pochází z tebe. A svět to ví. Teď je řada na tobě...