Pouto z daleké minulosti

Sedím na břehu moře a dívám se do vln. Nasávám slanou vůni, poslouchám všechny zvuky kolem a přivádím se ke klidu. Překrásné zážitky uplynulého dne nechávám za sebou. Jenže pak se z hloubi srdce vynoří vzpomínka. Vzpomínka na tebe. Samozřejmě tu se mnou nejsi. Dokonce nemám ani tušení, kde se zrovna nacházíš. Přesto jsi ten, koho ke mně kdysi v minulosti přivál osud.

Můj život to změnilo k nepoznání. Začala jsem totiž hledat odpovědi, které mi nikdo nemohl dát.

Když jsem tě poprvé spatřila, přejel mi mráz po zádech. Nebylo to nepříjemné, spíše naopak. Bylo to, jako by na mě někdo zvolal z velké dálky. Někdo blízký, koho jsem už hodně dlouho neslyšela, ale koho jsem kdysi velmi vroucně milovala. Myslela jsem si, že blázním:-))). Jenže to nebylo ani zdaleka všechno. Pak ses mi podíval do očí. Chvilku ses zarazil. Já taky. Ten pocit nikdy nezapomenu. Jako by se zastavil čas a uvnitř mého srdce se rozhořel dávno vyhaslý oheň. Lekla jsem se. Vůbec jsem nechápala, co to mělo znamenat. Raději jsem šla dál. Nicméně naše pouto nás k sobě stejně zase brzy svedlo dohromady. Zanedlouho jsi mě poprvé objal a přitiskl ke svému srdci.

Tenkrát jsem si myslela, že už od tebe nebudu schopna nikdy odejít. Jen ty víš, jak moc jsem se mýlila:-))). Odehnala jsem tě od sebe tolikrát, že už si ani sama nepamatuji kolikrát to bylo.

Po celé desetiletí jsme se neustále dokola scházeli a rozcházeli, podle toho, jak silná jsem se zrovna cítila. Za tu dobu jsme toho prožili opravdu mnoho. Pěkné zážitky převažovaly, ale sem tam přišla samozřejmě i bolest. Několikrát jsem se dokonce bála, že už ten náš vztah nezvládnu. Pořád se bylo co učit. A pak to přišlo. Jako blesk z čistého nebe. Naprosté porozumnění.

Vím, že jednou přijde doba, kdy i ty budeš hledat své odpovědi. Vždyť i ty ses mě kolikrát ptal na otázky: Co to mezi námi je? Proč se od sebe nedokážeme na delší čas odtrhnout? Jak je možné, že si tak moc důvěřujeme?

Vzpomínáš si na to?

Já už svoje odpovědi dostala. Možná je jednou dostaneš i ty. Možná ti odpoví tvoje srdce. Možná se ti odhalí závoj času a dovolí ti nahlédnout do dob, kdy náš příběh začal. Nemyslím před pár lety. Myslím v dávných dobách…vypadali jsme jinak, ale přesto jsme to byli my…nebo spíše naše duše. Vzpomínám si, jak jsme se sešli v zahradě zalitou tmou…svítil měsíc...objímal jsi mě a sliboval, že už mě nikdy neopustíš…jenže naše láska byla zakázaná, moc dobře to s námi nedopadlo.... od té doby to zkoušíme znovu a znovu... jsme spolu spojeni věčností...kdo ví, jak to dopadne tentokrát:-).

Co na to říkáš?

Tvůj rozum může možná namítat, že tomu tak není, že něco jako duše neexistuje, ale tvé srdce ví. Zná celou pravdu. Ve skutečnosti je totiž všechno úplně jinak, než se zdá.

A já si pak uvědomuji, jak jen může být osud křehký.

Minulé životy budou velké téma mé další knihy. Už mám i název, ale ten prozradím až jindy. Všem přeji krásné prázdniny. Užívejte si, jak jen to jde:-)...