Naše masky

Jsem velký pozorovatel. Pozoruji nejen své okolí a osoby, které v něm potkávám, ale pozoruji i sama sebe. Je to pro mě každodenní proces učení. Ale i životní cesta plná zkušeností, které pak můžu předávat dál.

Věděli jste, že každý z nás má nějakou masku?

Někdy i víc než jednu. Navenek jsme silní, klidní, úspěšní, nezávislí. Hrajeme roli hodné holky, spolehlivého kamaráda, toho, kdo vždycky všechno zvládne. A čím déle tu roli hrajeme, tím víc jí začínáme věřit. Jako by to byla naše skutečná část.

Jenže co když není?

Masky nejsou samy o sobě špatné. Vznikají jako obranné mechanismy. Je pro nás důležité, abychom zapadli, přežili a byli přijímaní.

V čem je tedy problém?

Určitě v tom, když zapomeneme, že nějakou masku vlastně nosíme. Jestliže se s ní natolik ztotožníme, že pak ztratíme kontakt se svým pravým já.

Pod tou maskou se totiž většinou skrývá někdo úplně jiný. Citlivější. Zranitelnější. Autentičtější. Ten, kdo se bojí nebýt milován, když přestane hrát roli, kterou po něm jeho okolí vyžaduje. A právě proto je tak důležité se od masek odpojit. Neodmítat je, ale pochopit, proč jsme jim dovolili, aby vznikly, a pak si je vědomě sundat.

Proto třeba tak ráda chodím sama do přírody. Tam nemusím mít žádnou masku. Tam můžu být sama sebou. Cítím se bezpečně a přijímaná taková, jaká doopravdy jsem.

Měli bychom si všichni zapamatovat, že nemusíme být pořád silní. Nemusíme být ani neustále vtipní, hodní, klidní nebo bezchybní. Nemusíme žít podle očekávání druhých. Jsme víc než jen obraz, který o sobě ukazujeme světu.

Sundat masku je pro mnohé z nás děsivé. Ale věřte mi, je to jediný způsob, jak se dostat zpět k sobě. K tomu, co opravdu cítíme, k tomu, co skutečně chceme. Tam začíná ta pravá svoboda. Dovolme si tedy být tím, kým skutečně jsme. Ne tím, co se od nás očekává.

Přestaňme se ztotožňovat se svými maskami. Protože pod nimi je někdo mnohem krásnější. Ty sama. Ty sám...