Blog

Dárek

Dát někomu něco, co je jenom tvoje. To je jedna z úžasných myšlenek z knihy Jedenáct minut. Kdo ji napsal? No přece Paolo Coelho.

Právě před chvíli se mi tato myšlenka usídlila v hlavě. Vykouzlila mi úsměv na tváři. Přemýšlím, koho bych mohla něčím obdarovat. Momentálně tu se mnou nikdo není. A tak mě napadá, dát vám další kus sebe skrze tento článek.

Je krásné, když máme kolem sebe usměvavé a šťastné lidi, co říkáte?

Nedávno jsem jela vlakem do Brna. Něco takového nepodnikám moc často, ale tenkrát se mi jednoduše nechtělo trčet v ranní dopravní zácpě a čekat, až se silnice přede mnou uvolní a já budu moct konečně dojet tam, kam potřebuji.

Vždycky, když se k něčemu takovému odhodlám, připadám si, jako bych využila příležitost nahlídnout do úplně jiného světa. A toho dne mi to připadalo vážně velmi vzrušující. Stála jsem na nádraží a rozhlížela se po nedaleko stojících lidech. Skládali se ze všech možných věkových kategorií. Okamžitě mě napadala spousta životních příběhů.

Už jste si někdy takovýmto způsobem zkoušeli zpříjemnit svoji cestu do práce nebo kamkoliv jinam?

Ne? Tak vřele doporučuji:-).

O příbězích lidí tu dnes ale mluvit nebudu, jde mi o něco úplně jiného:-).

Všechno to začalo jednou dívkou uvnitř vlaku. Tiše seděla v ústraní a četla si knihu. Její tvář vypadala zamyšleně, ale jakýmsi způsobem velmi klidně a vyrovnaně. Hned jsem k ní pocítila určité sympatie. Ten, kdo má rád knihy, má totiž vždycky můj obdiv. Poté jsem pozorovala, jak se v její tváři střídají pocity ze slov, která četla. Brzy jsem si připadala, jako bych tu knihu četla s ní. Neviděla jsem, jak se kniha jmenovala, ani kdo ji napsal, ale dojem jsem z ní měla opravdu nádherný.

Když vtom jsem koutkem oka zahlédla nedaleko stojícího muže. Díval se ven skrze prosklené okno. Na rozdíl od dívky vypadal velmi mrzutě. Šíleně se mračil. Bylo zcela zřejmé, že ho uvnitř svírá velmi špatná nálada. Možná i nějaké složité problémy. Byl to prostě člověk, který potřeboval povzbudit. Zakrátko se na mě podíval. Místo toho, abych svůj zrak odvrátila, mile jsem se na něj usmála. Nebudete věřit, co se stalo. Bylo to jako kouzlo. Najednou jsem se dívala na někoho úplně jiného. Jeho mračení se přehouplo v úsměv. Jeho i můj den byl rozhodně o mnoho krásnější:-).

Dnes mě při vzpomínce na tuto událost napadá jediné: Úsměv je dárek, který si může dovolit každý. Co na to říkáte? Já myslím, že v tom se určitě nemýlím. Tak hurá do toho! Rozdávejte svoje úsměvy na všechny strany. Uvidíte, že se vám budou často vracet. Vaše srdíčka se budou den za dnem zalévat radostí. Váš život bude zase o něco příjemnější. No nebude to super:-)?


Zpět na blog
Lenka Prošková

Lenka Prošková

Jde cestou, kterou si sama zvolila. Baví ji dělat věci jinak než ostatní. Miluje svůj život. Má ráda sebe, svého syna, rodinu i přátele, prostředí, ve kterém žije, a asi všechno, co ji dokola kolem obklopuje. Miluje svobodu, život jaký vede a to i přesto, že je asi každému jasné, že vždycky všechno dokonalé zdaleka není. Lenka je autorka dvou knih pro ženy Všechno má svůj čas a Krásná neznámá. Píše nejen knihy, ale také články, díky kterým se snaží lidi inspirovat ke klidnějšímu a radostnějšímu životu. Má ráda sny a lidi, kteří mají odvahu je následovat.

Její příběh si můžete přečíst zde. Lence můžete napsat na info@lenkaproskova.cz. Najdete ji i na Facebooku.