O probuzení duše

Jsou chvíle, kdy se svět ztiší a ty se ocitáš uvnitř sebe. Všechno vnímáš jinak než obvykle. Všechno je lehké a průzračné. Všechna pravda světa k tobě přichází jemná jako dech.

Možná jsi roky žila jako někdo jiný. Možná ses smála tak, jak se to od tebe čekalo. Možná ses oblékala tak, jak se sluší. Možná jsi se snažila být úspěšná, milovaná či pochopená. Jenže hluboko uvnitř bylo ticho. Ticho, které nikdo neslyšel.

A to ticho teď na tebe volá: ,,Je čas rozpomenout se."

,,Ale proč? Já nechci,” brání se jedna část tebe. Ta druhá hned pohotově odpovídá: ,,Protože přichází okamžik, kdy už nestačí být rolí. Vždyť to cítíš. Všechno, co jsi kdy byla, byl jen stín toho, čím bys mohla být.”

Nemáš se rozpomenout na to, co ti během života řekli. Ale na to, co víš. Co víš už dávno. Ne na to, kým tě svět chtěl mít. Ale kým tě stvořila láska. Na to, že nejsi jen tělo. Ani jen mysl. Jsi duše. Věčná, tichá, živá.

Možná už slyšíš první tóny tvé vlastní písně. Té, kterou jsi sem přišla zpívat. Ne tu, co se líbí druhým. Ale tu, která léčí svět tím, že je pravdivá.

Možná už víš, že nejsi ztracená. Jen ses narodila znovu. A svět tě čekal právě takovou, jaká jsi.

Tak jdi. Už nehledej, kým bys měla být. Jen buď tím, kým už dávno jsi. Duší, která si právě vzpomněla...