Buď tajemstvím

Bývaly doby, kdy jsem měla u každého z blízkých lidí kolem sebe srdce na dlani a s každým z nich se klidně podělila o cokoliv, co jsem prožívala. Dnes už tomu tak není. Není to z toho důvodu, že bych se uzavřela. Je to spíš z důvodu, že mě začalo bavit být pro lidi tajemstvím. Navíc lidská domýšlivost je neuvěřitelná, to se pak o sobě dozvíte věci, že se nestačíte divit. Zvlášť na vesnici. Ale já se jen usmívám a říkám si, ať si to užijí.

Být tajemstvím mi dodává novou jiskru. Není to kvůli tomu, aby mě někdo luštil, ale protože v hloubce je síla, která nemá potřebu být celá odkrytá. Nechávám svou duši šeptat mezi řádky, nechávám své oči mluvit v jazyce, který nezná slovník. Už nejsem otevřenou knihou, kterou každý dočte do konce. Nyní jsem básní, která v hlavě zůstane ještě dlouho po dočtení.

Možná i tebe učili, že je dobré se každému svěřovat. Že je dobré své okolí uklidňovat, ptát se a taky se omlouvat za své emoce. Že je pro svět důležité, abys byla čitelná, dostupná a hlavně srozumitelná.

Ale víš co?

Tvoje síla roste právě tam, kde nejsi zcela uchopitelná. Roste tam, kde si necháváš kousek pro sebe. Kde neodpovídáš odpovědí, ale otázkou. Je zábavné být jako noc. Je zábavné už neodhalovat všechno jako den, co rozprostře světlo do každého koutu. Je zábavné učit se být stínem pozorovatele. Svět se zpomaluje a moje duše začíná vnímat jinak.

Jsem tajemstvím ne proto, že něco skrývám, ale proto, že už nemíním všechno hned ukazovat. Moje hloubka je jen moje. Můj klid je víc než cizí zvědavost. Moje nová jemnost není slabost, je to tanec mých vnitřních sil.

Jsem tajemstvím i sama pro sebe. Avšak jsem ženou, která se zná natolik, že nemusím být pochopena, abych byla v klidu. Kráčím po své cestě, aniž by mi život ukázal mapu. Vždyť i měsíc nezáří celý. A přesto na něj svět zírá v úžasu…